Je mi 14, narodila jsem se v 7.měsíci, a dnes mám diagnozu DMO spastická diparesa. Podíváme se, jak to všechno začalo..do mého roku se, milí čtenáři, nedělo vůbec nic. Doktorka říkala, že je to dobré, i když jsem chodit začala až ve třech letech. Když se můj opožděný vývoj-v tomto směru- začal rodičům nelíbit, našli mi jiného doktora, ten to uměl...

Ve 4 letech jsem podstoupila operaci achilovek( aponeurotomii dle Vulpia bil.), čímžto pádem jsem nechodila po špičkách. Předtím jsem necvičila, anžto nikdo nevěděl, že je to potřeba. A když jsme začali, tak to bylo špatně. Pamatuji se, že jsme každou středu jezdili kolem mých 5 let s otcem do Malešic-z Říčan- a tam nám neuroložka-fyzioterapeutka-ukázala, jak to má být dobře.Bylo to vyčerpávající pro nás oba...

Krom již zmíněné operace se do mých 7/8 let nedělo lautr nic. Až tehdy jsme objevili Vojtův princip, který můj stav nesmírně zlepšil.Začala jsem jezdit na rehabilitační tábor v Chlumu u Třeboně, kde se mi fyzioterapeuté věnovali- a věnují dodnes. A co se dělo potom?To si můžete dle své chuti přečíst v ostatních článcích tady .

Popíši Vám spíš můj život jako takový, se všemi pozitivy a negativy, protože ten se do kapitol nedá rozčlenit...- mentálně jsem v pořádku. Chodím, jak už jsem řekla, do Matahari a na MKG, kde celkem dobře prospívám...po těchto stránkách je to naprosto v pořádku, dokonce jsem zkoušela i lyžova..

Zápory jsou následující- špatná jemná motorika mi zůstala a zůstane, a tak se musím smířit s aspoň 1 rozbitým půllitrem denně, příliš silným stiskem ruky, třesoucími se pohyby, a s jakýmisi tzv. trhavými pohyby se také nedá nic dělat-pouze je zmírnit. Pokud je na mně můj handicap vidět, pak po těchto stránkách a tím, že mi pravá noha rotuje dovnitř a chodím v předklonu. Fyzioterapeutka, s níž cvičím, a které za všechno zlepšení vděčím, by to dokázala definovat lépe,já však doufám, že to mou prostou řečí postačí..A co bych k tomu řekla?Snad to,že mám brýle-šilhání ve 3 letech už bychom však,díky paní dotorce,poznali jen zřídka.To, že mám zhoršenou rovnováhu,a asi nikdy nebudu jezdit na kole.A to, že mám poruchy soustředění, o čemž však nevím, zdali to souvisí s mou diagnozou..a to, že mám ZTP-nikoli ZTP/P, ačkoli bych ji občas docela potřebovala- cítím se za ruku bezpečněji.

A přesto přese všechno jsem šťastná. Proto, že mám pouze tento handicap. Proto, že mám rodinu a lidi, kteří mě mají rádi. Proto, že mám přátele. A sice i proto, že mám věci, jako každá normální holka-depresi z blbostí, trému z toho, co si obléct- i když jen někdy-, a často jsem tzv. mimoň. Ale právě tyhle maličkosti mi dokazují velký klad.Mám štěstí.Jsem na tom oproti jiným až moc dobře.

Ach bože, milí čtenáři, vy, kteří jste to neprožlili, si to asi neumíte představit.Ale víte, jakou mám radost, když vyjdu sama bez opory z vlaku? Když zjišťuji, že jsou věci, které mi jdou? Když Mařík s Marcelou po usilovné dřině řeknou-jsem spokojen/á?Když běžím? Tyhle věci jsou pro mne nejdůležitější. A to, že jsem jako ostatní holky-v těch banálních věcech-to je pro mne velké štěstí.

A že si občas zabrečím, že nechodím rovně, a klepou se mi ruce, a že musím místo koncertu a výpravy cvičit a tak podobně, to je...chápejte..bolest a starost nacházejí u mne v slzách a případně smíchu úlevu a musí z duše ven-ven!Jsem dítě štěstěny..